Eiffelova věž

Dnes poprvé, vítám všechny čtenáře na blogu šansoniérky.  Jsem žena, která se od dětství topí v emocích, ale věřím, že v tom nejsem sama a pořád doufám, že ty emoce bude někdo sdílet se mnou.

Právě proto od puberty píši šansony a snažím se s nimi dobýt hudební svět. Asi si dokážete představit, jak se těším na svůj koncert, kdy dám svému srdci volnost projevu. A tímto způsobem někde uvnitř prožívám úplně všechno ve svém životě, každou ,,blbost“, kterou mi božství přidělí. Mám často pocit, že kdybych skutečně projevila svoji radost, žal, těšení se na něco, tak smetu lidi nacházející se v mé blízkosti z povrchu zemského.  Nebo mě odvezou do blázince ve svěrací kazajce. Díky bohu, že existuje hudba, šansony nebo právě například takový Blog. Vítejte, jestli máte podobné pocity jako já a pobaví vás čtení ze zákulisí zrodu šansonu, zrodu silných emocí a někdy i humorných příběhů.

Eiffelova věž

   Určitě se mnou budete souhlasit, že kolébkou šansonu je Francie a já dlouho toužila podívat se do Paříže. Asi jsem něco jako frankofil, miluju francouzské sýry, francouzské víno, francouzský způsob stravování, francouzskou módu, francouzskou hudbu…..a především, jejich svobodnou mysl. Tu úžasnou ,, nezaprděnost“ .

    Ovšem v mém životě nebylo nic, co by nasvědčovalo tomu, že bych se do Paříže někdy podívala. Můj výdělek divadelní principálky se vyvíjel od desíti k pěti a starostí s dospívajícími dětmi přibývalo. Jednoho dne mě srazila na kolena pořádná angína. Nevím, jestli to bylo vysokou horečkou, ale řekla jsem si, že si tu nejkrásnější Paříž udělám doma v posteli. Pustila jsem si dokumentární film BBC o Paříži a na klín si položila svůj akordeon a hrála a hrála, jen tak jsem pokládala prsty na klapky a…….bylo mi dobře. Pak už se úplně automaticky vetřela melodie, která patřila k této chvíli, k pocitu z Paříže.

Textík na sebe nenechal dlouho čekat a já měla šanson. Dostal název ,,Den v Paříži“. Možná jsem si výlet do Paříže vyzpívala. O několik roků později jsme s mým manželem, uměleckým fotografem odletěli do Paříže na poznávací zájezd.

   Těšila jsem se tak, že jsem se sama o sebe bála, že to nepřežiju. Viděla jsem se na pařížských bulvárech jak křepčím s pouličními muzikanty, v kavárnách jak popíjím šampaňské a v restauracích ochutnávám ty nejvybranější speciality francouzské kuchyně. Uvidím místa, kam chodila Edith Piaf, uvidím Olympii.

Letěli jsme v Květnu a nechali si poradit od zkušenějších přátel, že v Paříži je touhle dobou teplo a není třeba brát s sebou teplou garderobu. Konečně jsme přistáli na letišti v Paříži. Bylo brzy ráno. Teplota vzduchu 8 stupňů celsia, silný déšť. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se ve Francii nepoužívá k měření teploty vzduchu jiná stupnice. Optimismus mě nepřecházel. Vynikající paní průvodkyně si poradila i s nepřízní počasí a já zažila pět dnů naprosté blaženosti. Nečekala jsem ovšem, že mým nejsilnějším zážitkem v Paříži bude návštěva Eiffelovy věže.

    Nepatřím totiž k vyznavačům technicky dokonalých a zajímavých monumentů, raději bych okusila zhýralý život pařížských klubů, nicméně i díky manželovi a počasí, Eifelova věž, zůstane již nadosmrti vryta do mé paměti.

Naše výprava se již brzy ráno shromáždila v hotelové recepci, kde jsme od naší paní průvodkyně dostali nutné pokyny na cestu a vydali se vlakem RER k Eiffelově věži. Překvapilo mě, že všichni ostatní měli stejný nápad a fronta u vstupu vypadala cca na tři hoďky. Teplota vzduchu 12 stupňů celsia a bylo jasné, že pršet sice ještě nezačalo, ale začne! Konstrukce Eiffelovky před deštěm neskýtá příliš velkou ochranu. Se slovy ,,Bože, do čeho jsi mě to zase poslal“ jsem se spolu s ostatními zařadila do fronty. Můj pocit chladu ještě zvyšoval fakt, že právě v těchto okamžicích můj syn píše maturitní písemku z matematiky. A tak jsem se klepala zimou i obavou o syna, zatím, co můj muž velice nadšeně běhal od jedné nohy Eiffelovky ke druhé a nadšeně fotil ten technický zázrak! Naše paní průvodkyně se nám snažila krátit dlouhou chvíli nezáživným výkladem o rozměrech a jiných technických údajích věže.  V zápalu boje neustále narážela svým tělem do výpravy stojící před námi. Díky tomu jsme brzy přišli na to, že výprava před námi jsou Poláci, je jim také zima, a tak jsme za krátko všichni porovnávali kvalitu české a polské pálenky. Od té chvíle nám začalo být tepleji, veseleji, můj muž se přidal k ochutnávání a přestal pobíhat ,,od čerta k ďáblu“. Dokonce jsem se dozvěděla, že můj syn matiku udělal a fronta před námi téměř zmizela. Už jsme dohlédli k výtahu. Jen chvíli  jsem prožívala čistou radost. Do té doby, než jsem zjistila, že musím ukázat u vstupu obsah své kabelky, nechat se prohledat ženou v bílých gumových rukavicích a navíc jsem si uvědomila, že bych mohla přijít o svůj nový parfém od Goltiéra, který jsem měla v kabelce, protože žádné lahvičky nahoru nesmějí a musí se před zraky policie vyhodit do koše. Zmocnila se mě panika a bedlivě jsem sledovala, jak probíhá lustrace turistů. Podrobným zkoumáním jsem přišla na to, že šanci na přežití má můj parfém ve spodních kalhotkách. Honem jsem vsunula lahvičku do spodního prádla. Hlavně nenápadně! Těch několik minut napětí, jestli projdu nebo ne, trvalo věčnost a určitě mě stálo i pár minut života.

Prošla jsem i s Goltierem! ,,Tak teď už jenom nahoru“, oddechla jsem si. Už se nemůže nic stát. Když jsem dokončila tuto sladkou úvahu, sdělil mi můj muž u dveří výtahu, že trpí silnou závratí a neví, jestli vůbec je schopen výstup na Eiffelovku absolvovat. Na to jsem jen procedila mezi zuby ,,To dáš!“ Otevřely se dveře výtahu a udatná černoška nás posunula dovnitř. Nebylo cesty zpět. Zmrzlé, podnapilé turisty vyvezl výtah do druhého patra. Můj muž sice trochu změnil barvu, ale tvářil se odhodlaně a pod příslibem fotografických úlovků trochu pozapomněl na svoji fóbii. Nahoře se k zimě přidal ještě vítr, a tak jsme se s manželem dohodli, že se rozdělíme. Já půjdu pomalu po schodech dolů a vychutnám si panoramata, a manžel si bude fotit a pak pro jistotu sjede dolů výtahem. Dole se sejdeme! Tak zněla dohoda.

Nádhera! Ta Paříž! Skoro jsem brečela štěstím. Prošla jsem i místa, odkud Edith Piaf zpívala davům. Trochu jsem se zasnila….,,ale nesmím se moc kochat, čeká na mě manžel!“,seběhla jsem v rychlosti zbytek schodů a manžel ještě u východu nebyl. Byla jsem ráda, že se na mě opět nemusí čekat. Prohlížela jsem si jezírko se vzácným ptactvem a těšila se, že stejně jako ostatní z naší výpravy půjdeme na horkou, pravou pařížskou cibulačku. Někteří už na mě mávali, ptali se, kde mám muže, a že nám budou držet místo v bistru. Těšila jsem se. Vyslala jsem tedy do výšin sms zprávu, ale odpovědi se mě nedostalo. Silně jsem znejistěla. Pohled na hodinky mě prozradil, že čekám už hodinu. ,,Co budu dělat?“ Čas začal plynout pomaleji. Už jsem měla spočítané všechny druhy vzácného ptactva na jezírku a přemýšlela jsem, jak se anglicky řekne, že se mi ztratil manžel na Eiffelovce. S cibulačkou už jsem se pomalu loučila a prohlížela si policisty patrolující u východu. V tu chvíli se zjevil ON. Byl dole! Můj muž! Vrhla jsem se k němu! Kde jsi? Chvíli neodpovídal a pak vyhrkl:,,Nemluv na mě!“ Tak jsme nemluvili a téměř běželi za ostatními do bistra na cibulačku.

Ještě jsme to stihli. Po cibulačce a čtyřech decilitrech rychle vypitého vína se můj muž rozhovořil.

Když měl vše vyfoceno, vystál frontu na výtah, ale bohužel nahoru, nikoliv dolů. Neměl ani potřebnou jízdenku, ale přes turniket nešlo jít ani tam, ani zpět. A tak, ne příliš ochotná černoška, mluvící výhradně francouzsky, vykázala mého muže do technického prostoru uprostřed věže a zamkla za ním železnou branku. Nejenom, že musel navzdory své fóbii po schodech, ale vlastně ani pořádně nevěděl kam. Jediné štěstí bylo, že věděl, že musí dolů.

Nakonec tedy vše dobře dopadlo, manžel se našel, syn odmaturoval, cibulačku jsme ochutnali, a když se řekne Paříž, mě se už na vždy vybaví Eifelova věž.