Akordeon - moje vášeň i zoufalství

Dnes potěším všechny, kteří odrostli studentským létům, a přesto nezakotvili   v žádné profesi. Nepovedlo se odhalit, na co mají talent, kam patří, a tak se i v pokročilém věku zmítají v nejistotě neustálých konkurzů, dokazování svých dovedností a následných zklamání, že je prostě nikde nikdo nechce a nepotřebuje.

Dobrá zpráva je, že v tom nejste sami! Já se v tom plácám od narození. Klepala jsem na dvířka různých oborů lidské činnosti a někdy i dosti silně, ale všechna zůstala zavřená. Ptáte se, co tedy dělám? No žiju, ale klepu dál a nikdo neotvírá.

Dalajláma říká, že v životě sedíme na pomyslné židli, která má čtyři nohy, a každá představuje pilíř, o který se v životě opíráme. Jeden z těch pilířů je náš profesní život, a ta moje židle se od mládí neustále viklá.

Akordeon – moje vášeň i zoufalství

Byla jsem zlatovlasá, kučeravá, tlusťoučká, malá holčička, která svým vzezřením připomínala sošku barokního andílka. Stála jsem proto zcela na okraji společnosti. Děti si se mnou nechtěli hrát, protože jsem byla úplně jiná a vzhledem k tomu, že jsem neměla ani sourozence, naučila jsem se být sama.

Až jsem byla trošku větší a chodila do školky, nic se nezměnilo. Nikdo si se mnou nechtěl hrát. Pochopila jsem, že mé srdce na dlani, spolužáky nezajímá.Již v tomto útlém věku jsem dostala životní lekci. Pochopila jsem, že musím začít obchodovat. Nosila jsem tedy dětem různé úplatky za to, že si se mnou budou hrát.Na některé spolužáky to zabralo! Vlastně se jejich talent projevil už tenkrát, a dnes jsou úspěšnými developery a někteří, i politiky. Doma, v mém pokojíčku, podezřele ubývalo hraček. Musela jsem s pravdou ven!  Přiznala jsem, že obdarovávám své spolužáky a čekám na přízeň. Neobešlo se to bez slziček, velkého trápení. Asi každý rodič chce zachránit své dítě. Moje rodiče nebyli tenkrát jiní. Netrvalo dlouho a přišli s řešením: ,, Budeš hrát na hudební nástroj! Budeš něčím zajímavá, budou tě mít všichni rádi! „ Myslím, že jsem byla tenkrát zajímavá víc než dost! Navíc děti v předškolním věku nezajímá, že například „ věje větor od Buchlova“.

Polemiky, na jaký hudební nástroj budu hrát, byly bouřlivé. Nakonec se rozhodlo, že počkáme na odborné vyjádření paní učitelky z Lidové školy umění, která na počátku školní docházky posuzuje, jestli někdo má talent nebo ne.

Kýžený den nastal. Přišla přísná, brýlatá, vyzáblá paní učitelka, která energickým a rychlým tempem zkoušela každé dítě. Museli jsme něco zazpívat a také vyťukat nějaký rytmus. Někteří spolužáci vůbec nezpívali, některé holčičky distingovaně zpívaly „ Plavala husička po Dunaji „. Paní se netvářila přívětivě. Pak jsem přišla na řadu já. Ze všeho nejdříve, mi můj „nejoblíbenější“ spolužák podrazil nohy, když jsem se šourala k tabuli, a se slovy „ dávej bacha špeku“ se začal nelidsky smát a sním celá třída. Udělal mi tím nezvyklé „entrée“ a přísné paní učitelce z „Lidušky“ se mírně zamžily brýle, když mě spatřila. Nedivím se. Postavu jsem měla spíše jako žena ve středních letech, nejisté chování, způsobené neustálým posměchem, které jsem zakrývala tajemným úsměvem Mony Lisy. Paní učitelka promluvila: „ Přestaneme se smát děti, a ty nám něco zazpívej!“

A já spustila: „na kopečku v Africe, stojí stará věznice, ach ouvej……“

Děti se smály, až jim tryskaly slzy, já už jsem rytmus nemusela vyťukávat a konečný verdikt, který byl sdělen rodičům, zněl jasně: „Nemá talent“.

Rodiče se nevzdávaly. Polemiky, na jaký nástroj budu hrát, pokračovaly a nakonec bylo rozhodnuto: „ Jsi silná, tak budeš hrát na akordeon, je praktický, přenosný a ty to utáhneš.  Ale kdo tě teď bude učit, když nemáš talent?“ Přemýšleli rodiče. Mě to bylo fuk. Ani jsem nevěděla, jak ten hudební nástroj vypadá. Jelikož jsme rozvětvená rodina, přišli nakonec rodiče na to, že jedna z tetiček učí na „Lidušce“ akordeon, ale bohužel mimo Brno. I tento fakt nebyl překážkou. Tetička byla svolná k výuce, ale i k tomu, abych ji navštěvovala o víkendech v Brně, v místě jejího bydliště. Teď už stačilo zakoupit akordeon a mému hudebnímu osudu nic nestálo v cestě.

Jednoho dne přinesl tatínek velký kufr. V kufru na mě čekal ON! Akordeon. Červený, značky Delicia, 72 basů, 5 registrů. Pro někoho sen, pro mě právě začínající peklo. Chtěla jsem si akordeon vytáhnout ven z kufru, ale hned mě překvapila jeho hmotnost. Byla jsem ovšem povzbuzena, že když budu dostatečně jíst, tak ho utáhnu. Druhé rozčarování nastalo, když se mi akordeon podařilo dostat na klín a obléci si popruhy. Ani mým nejbližším se nepodařilo skrýt smích, neboť vzhledem k mé kulaťoučké postavě spočíval akordeon téměř vodorovně na mém bříšku, a já vypadala spíše jako reklama na restaurační zařízení z počátku minulého století.

  S výukou se na nic nečekalo. Teta na mě „začala pracovat“ týden po zakoupení nástroje, se slovy: „ Ať se můžeš na vánoční besídce předvést!“ Začátky byly krušné, svého rozhodnutí litovaly jak mé rodiče, tak i teta, která se k výuce zavázala. Jediné štěstí, že jsme bydleli v rodinném domě. Nástroj vydával takový hluk, že rodina zakoupila špunty do uší. Jediná babička, špunty nepotřebovala. Tatínek o ní říkal: „šťastná to žena!“

Nakonec jsem se do Vánoc naučila hrát několik jednoduchých skladeb. Na vánoční besídku vybrala teta píseň ze Slovenska: „ Sedemdesiatsukien mala“. Prý je skočná a hezky ve škole předvedu, co umím.

Na vánoční besídce předváděli spolužáci něžné vánoční básničky o jablíčku a oříšku, nebo zpívali koledy, ti s talentem hráli na zobcovou flétnu. No a pak jsem nastoupila já a akordeon. Při pouhém mém příchodu jsem viděla pošklebky mých spolužáků. Nedbala jsem toho. Říkala jsem si, že není hrdinství hrát s talentem na zobcovou flétnu, ale bez talentu na akordeon. Usedla jsem na připravenou židličku a zahrála na rozehřátí „Pásli ovce Valaši“. Když už nic jiného, vyvolala jsem alespoň překvapení u všech zúčastněných. Dorazila jsem to výše zmiňovanou slovenskou skočnou písní a do konce školní docházky jsem se nezbavila posměchu, že mám dvě břicha.

Já se však nezalekla. Sice už jsem nikdy na školní besídce nehrála, nebylo třeba „házet perly sviním“, ale s tetou jsem se prokousala přes všechny etudy až ke skladbě: „Toreadore smělý pozor si dej“,z opery Carmen. V mých třinácti letech jsem zhubla do „modelkovských“ rozměrů, prodala akordeon, němého svědka posměchu, za utržené peníze zakoupila džíny v Tuzexu, kytaru a „odešla středem“, lámat chlapecká srdce.

Asi byste čekali, že tím příběh končí, ale tím to všechno jenom začalo.

Na dalších třicet let sice zůstal akordeon a mé hraní, v propadlišti dějin, ale jenom proto, aby se později z tohoto zoufalství stala vášeň. Během těch třiceti let jsem se vdala, porodila, rozvedla, opět vdala, chodila do práce, vychovávala děti. Až jednoho dne se osud trochu zamotal, a my jsme s manželem založili divadelní soubor. Pracovala jsem tenkrát jako personalistka a mzdová účetní v nadnárodní společnosti. Kromě občasného poslechu hudby doma v křesle, jsem s muzikou až do této chvíle, neměla nic společného. Nápad založit divadlo vzešel ze strany manžela a já ho nesdílela nadšeně. Čas jsem měla vyplněný jak náročnou prací, tak starostí o naše kluky a domácnost. Měla jsem pocit, že víc mi ho už prostě nezbývá. Když mi manžel suše oznámil, že mám napsat nějaké divadelní představení a hlavně do něj složit nějakou píseň, pro oživení. Myslela jsem, že se zbláznil. Poťukala jsem si na čelo a odešla vařit sobotní oběd.

Ta myšlenka mě však neustále hlodala. Po obědě jsem se omluvila z rodinné vycházky, podala si ze skříně moji starou, zaprášenou kytaru, naladila a jen tak brnkala. Při tom mě napadla taková „ blbost“, jednoduchý nápěv, krátký verš a první písnička pro naše divadlo byla na světě.

Pak přišlo mnoho dalších písní. Zjistila jsem, že mě tato činnost nejenom baví a odreagovává, ale že se mé výtvory i docela líbí. Dalších dvanáct let jsme se s manželem živili profesionálně hraním divadla, i když jsme to vůbec neplánovali. Podržte se, já, člověk bez talentu, jsem dokonce získala cenu za nejlepší hudbu pro divadelní představení na festivalu malých divadel. V té době se v mé autorské dílně narodily i první šansony a já pomalu, ale jistě tomuto hudebnímu světu zcela propadla. Ovšem manžel není žádný troškař, tohle všechno mu nestačilo a často mi připomínal, že k dokonalosti tomu chybí akordeon. Zeptala jsem se, kdo na něj bude hrát. Odpověď zněla jasně: „No přece ty!“ Dalšího půl roku jsme vedli s manželem debaty o akordeonu. Navíc skromný divadelní výdělek tak tak stačil na udržení chodu divadla i rodiny, rozhodně ne, na zakoupení tak drahého nástroje. Taky jsem dávno zapomněla, jak se na to hraje.Ovšem vášeň pro šanson zvítězila, spočítali jsme, že to snad nějak zaplatíme a objednali krásný bílý akordeon. Historie se opakovala: 72 basů, 5 registrů. Jeden rozdíl tu přece byl. Na rozdíl od dětství jsem se na akordeon těšila. Výroba takového nástroje není žádné peříčko, čekala jsem na něj pět měsíců, a aby mi božství dalo pořádně na pamětnou, za to, že už jsem jednou akordeon odvrhla, tak jsem se během čekání dostala do pořádných finančních potíží, skoro se rozvedla, protože na nás přišla vážná manželská krize a pár dnů před příjezdem akordeonu mi vysekali zub číslo osm. Slibovala jsem božství, že už to nikdy neudělám, a ať už mě nechá dýchat, že už budu hrát a milovat svůj akordeon. Když jsem poprvé otvírala kufr, pokřtila jsem ho jménem Cyril. To na znamení toho, že to byl pro mě zvěstovatel dobrých zpráv.

Od té doby jsem hrála, a kupodivu po třiceti letech, to šlo dobře. Pominulo i mé těžké životní období, které pro mě znamenalo i velký přínos, protože jsem v krušných dobách složila hodně šansonů a tudíž měla co hrát na mého Cyrila. Nezbývá mi tedy nahoru na „ředitelství“ poděkovat za lekci hledání vlastní identity. Doufám, že hudební svět mi časem ještě více pootevře dvířka a já konečně přestanu sedět na židli, která se viklá.