Jak jsem řídila motorové vozidlo

Dnešní článek osloví spíše ženy. Pánové vy se však rozhodně nenechte odradit, klidně čtěte dál! Pustím se na tenký led ožehavého tématu „ Žena versus automobil“

    Vyrůstala jsem v rodině, kde za volant vždy usedal tatínek. Maminka sice učinila pár nesmělých pokusů, jak se stát řidičkou, ale po té co na svátek „ Dušiček“ při parkování před hřbitovem, vyrvala řadicí páku našemu starému automobilu značky Žiguli, už jsem ji nikdy za volant usednout neviděla. Je zvláštní, že i přesto můj tatínek chtěl, abych si hned v osmnácti udělala řidičák. První co mě napadlo, když na mě takto tlačil, bylo, v čem budu jezdit po absolvování autoškoly. Tatínek byl přísný, já musela poslouchat, a tak jsem začala chodit do autoškoly. Tenkrát byla trošku jiná doba než dnes. Rozhodně nebylo takové množství žen, které usedaly za volant. V naší třídě jsem byla jediná mezi samými kráčejícími egy.

Trenažér a jízdy na cvičáku byly tristní. Vždy jsem končila mimo vymezený prostor. Přesto se přiblížil den, kdy jsem vyjela do městského provozu. Celá jsem se třásla. Ještěže má auto volant, o který jsem se opírala. Jako můj učitel vedle mě usedl docela příjemný pán ve středních letech, který měl pochopení pro můj strach, uklidnil mě, a jízda proběhla celkem dobře. Dokonce jsem se na další jízdu začala těšit. Na určeném místě jsem o několik dnů později vyhlížela svého učitele. Mezi zaparkovanými automobily jsem spatřila, jak se ke mně blíží známé auto s nápisem Autoškola. Můj učitel v něm však neseděl. Vystoupil z něho nějaký starý dědula, značně nervózní, a prý ať se připravím. Usedla jsem za volant a na středovém panelu, k mému velkému překvapení ležely běžky. Trochu mně překážely, ale netroufla jsem si nic říct. Během prvních pár metrů jízdy mě sdělil, že v autoškole došlo k reorganizaci, nejsou lidi a tudíž až do zkoušek mě bude učit on. Opět jsem dostala třes. Dědula byl neurotický, oslovoval mě slečinko a zjevně si myslel, že ženy za volant nepatří. Po skončení jízdy jsem volala do autoškoly a škemrala o jiného vyučujícího. Bohužel jsem nepochodila. Dědula mi zůstal. Začala jsem pochybovat o dokončení autoškoly. Jednoho dne se situace vyhrotila. Projížděli jsme lesy na okraji města a už jsme se vraceli z jízdy zpět do městského provozu. Z děduly jsem měla nervy na dranc. Celou hodinu mě ponižoval. Přijeli jsme na velikou, složitou křižovatku. Na červené jsem stála do kopce, takže jsem musela mít zataženou ruční brzdu. Ještě navíc jsem měla za úkol odbočit do leva, přes tramvajové pásy. Rozjezd na ruční brzdu se mi evidentně nepovedl. Poposkočili jsme až na tramvajový pás, div si pan učitel nevyrazil zuby. Přijíždějící tramvaj zvonila, co se dalo, dědula řval, pár aut okolo mě nelidsky troubilo. Já vystoupila z vozu, pokynula všem na pozdrav, a za vzrušených výkřiků dopadajících na moji hlavu, odešla po kolejích v dál, protože jsem si byla jistá, že malou chvíli křižovatkou nic neprojede.

Nepřejte si vědět, co jsem si vyslechla doma i v autoškole. Na dalších deset let jsem měla klid. Mezitím jsem se vdala, porodila syna a rozvedla. No a to byl ten okamžik, kdy jsem si řekla, že by se řidičák hodil. Doba se změnila, ženy za volantem byly již běžným jevem, i v zaměstnání byl řidičský průkaz nutností. Přihlásila jsem se do autoškoly s kamarádkou, abych s ní mohla sdílet dobré i zlé. Světe div se! Autoškolu jsme obě po dvou měsících zdárně ukončily a odnesly si i řidičská oprávnění. Já měla sice trochu namále, když jsem zkoušejícímu policistovi musela vysvětlit, proč mám na palubní desce vedle volantu přilepené písmenko L a z druhé strany P. Odpověděla jsem, že je to označení levé a pravé strany, protože si je pletu. Policista se chvíli držel za hlavu, ale pak ho to přešlo a podepsal mi zkoušku.

Za čtrnáct dní jsem si šla pro hotový řidičák a v euforii požádala otce, abychom se jeli projet. : „ No zbláznila ses? Copak si to nechám rozflákat?“ Tak jsem se alespoň pochlubila v práci, že už mám řidičák typu B. Za čtrnáct dní mě šéfová poslala něco vyřídit za zákazníkem, ale kolega jel se mnou jako arbiter. Když jsme se vrátili z „výletu“ měl takový děs v očích, že jsem opět neřídila. Pak to ovšem přišlo!

V té době jsem se zamilovala do svého nastávajícího, druhého muže. Vzpomněla jsem si, že nám pan učitel v autoškole radil, že jediný způsob jak začít jezdit je, se zamilovaným mužem. Ihned jsem využila situace a po několika málo milostných schůzkách, usedla za volant automobilu mého nastávajícího. Skutečně to šlo lehce. Muž byl ohleduplný, mírumilovný, když na mě někdo troubil, vždy mě bránil a chválil mě každých pět minut. Učitel v autoškole měl pravdu. Získala jsem tímto způsobem sebedůvěru i potřebné zkušenosti a konečně dostála statusu řidičky. Změnila jsem zaměstnání, jezdila jsem až daleko za město, takže jsem potřebovala nutně nějaké své „přibližovátko“. Peněz nemaje, zakoupili jsme za „pár korun“ škodu 120 L. Ten den, mi manžel volal do zaměstnání, že pro mě přijede a domů už budu řídit já. Těšila jsem se a pochlubila se novým autem i kolegům. Ke konci pracovní doby jsem očekávala manžela nejenom já, ale i celá naše kancelář. Moje autíčko mělo elegantní barvu „kapučíno“. Když manžel zaparkoval mezi zánovními automobily renomovaných zahraničních značek, vypadal, jako když Štěpánek z Kleinových Básníků přijel z Bezdíkovaa parkoval před nemocnicí v Praze. Autíčko budilo posměch závistivců, ale bylo skvělé. Mělo sice nějaké ty mouchy, ty se však daly přehlédnout. Například v nestřežených okamžicích propadávalo okénkona straně řidiče do dveří. Jedno chladné listopadové ráno jsem tedy přijela do práce s omrzlou levou polovinou obličeje.Přesto se mé kolegyně rády mnou nechávaly vozit z práce domů. Odmítaly svezení v limuzínách mých kolegů, protože po cestě v zácpách místo nadáváníposlouchaly můj zpěv, tlachaly o oblečení, kosmetice, a pomlouvaly chlapi. I hlídka policistů nám nezkazila náladu. Zastavovali většinou na velmi rušném dálničním přivaděči, kde bylo obtížné, zařadit se zpět do provozu. Kolegyně ani nedutala. Jenom špitla: „ No nazdar!“ Já jsem ji jen tak z legrace postrašila: „ Teď půjdeš pěšky!“ Kontrola proběhla v klidu, v zásadě chtěli vidět toho blázna, který řídí tento automobil. Ovšem nevinnou kontrolou, vznikl mě, vážný problém. Jak se teď zařadím s tímto „bleskem“ zpět na dálniční přivaděč? : „ Pánové, byli byste tak laskaví a pomohli mi zařadit se zpět do pruhu?“ Požádala jsem troufale policisty. Chlapci byli ochotní, zastavili provoz a já elegantně vystartovala. Ještě jsme s kolegyní přátelsky zamávaly na pozdrav, a až domů jsme se smály, jak smyslu zbavené.

Soudný den pro moje autíčko, kterému jsme říkali doma „Hanička“, teprve přišel. Nedostala jsem dovolenou. Téměř denně jsem dojížděla za manželem a dětmi na chalupu mých rodičů. Bylo to asi padesát kilometrů. Musela jsem do práce vyjíždět hodně brzy ráno, abych stihla začátek pracovní doby. Auto bylo vychladlé, přesto, že bylo léto. Asi dva kilometry za vesnicí, v polích, je kravín. Sjíždí se k němu z kopce dolů. Šlápnu tedy na brzdu, a nic! Zmocnila se mě panika. Po několika zoufalých pokusech brzda nereagovala. Řítila jsem se ke kravínu. Hned za ním je vjezd na státní silnici. Co teď? V poslední chvíli jsem uviděla u kravína na velkém prostranství kupku čerstvého hnoje. Zřejmě právě vykydali, ještě se z něj kouřilo. Strhla jsem řízení a s výkřikem „Jeronymo!“ vjela do hnoje. Od těch dob jsem do práce jezdila manželovým autem a Haničku vzal na milost můj muž.

Ptáte se, jestli řídím? Už ne. Jednak se náš vozový park poněkud změnil, nerada bych poškodila tak cennou věc! Navíc žijeme na jihu, kde máme dobré víno, a já nemusím přemýšlet, jestli si dám či nedám dvě deci. Naši kluci už taky řídí, takže o řidiče v rodině není nouze. A milé dámy, ruku na srdce, přece jenom klid v rodině, je mi vším!