Zlato v hrdle

13. 03. 2016 18:24:56
Zlato! Vždy bude lákat svým třpytem a leskem. Ne každé zlato se ovšem třpytí. Například to, co nosíme v srdci, se netřpytí, ani neleskne, a přece je možná důležitější, než cokoliv jiného.

Zlato! Vždy bude lákat svým třpytem a leskem. Ne každé zlato se ovšem třpytí. Například to, co nosíme v srdci, se netřpytí, ani neleskne, a přece je možná důležitější, než cokoliv jiného. Dokonce ani na něj nemusíme tvrdě vydělávat, máme ho každý dost, jenom si vzpomenout, do které části svého srdce jsme ho uschovali. Dnes vám budu vyprávět o daru nebo chcete-li o zlatě, které mi božství dalo do vínku a které mi dodnes přináší radost, ale i mnohé patálie.

Zlato v hrdle

Jako šansoniérka, která interpretuje vlastní písně, musím umět zpívat. Někde jsem sice četla, že šanson není o zpěvu, že je to prý především herecký výkon, ale já bych to takto nesoudila. Vezměte si například takovou Edith Piaf. Prostě si myslím, že my šansoniérky zpívat musíme umět, jinak by se to nedalo poslouchat. Neberu proto zpěv na lehkou váhu, trénuji, učím se, prostě zpívám.

Když jsem se narodila na tento svět, vůbec jsem neplakala a nekřičela, jako ostatní novorozenci. Raději jsem byla potichu. Když jsem se tu trošku rozkoukala, zjistila jsem, že ten orgán v hrdle, kterému říkáme hlasivky, je báječná věc. Kdykoliv ho použiju, dostane se mi pohlazení, nakrmení, přebalení...a čím silněji se do něj opřu, tím jsou příjemné záležitosti splněny rychleji. Díky tomu, že jsem se narodila do rodiny, kde se zpívalo, zvládla jsem tuto dovednost dříve než chodit na hrnec. Rodinným návštěvám jsem tak zpívala „ jede, jede poštovský panáček“, ovšem zcela společensky znemožněna dětskou plenou.Během svého dětství jsem se naučila ještě mnoho dalších písniček, které jsme zpívali jen tak doma nebo se známými u táboráku. Zpěv jsem vnímala jako něco naprosto přirozeného, co zcela neodmyslitelně patří k lidskému životu. Později, když jsem cvičila na akordeon, prozpěvovala jsem si u toho, ale abych se slyšela, musela jsem dosti nahlas, jinak můj zpěv přehlušil výrazný zvuk akordeonu. Aniž bych si to uvědomovala, mé hlasivky sílily.

Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla něco zazpívat na veřejnosti. Ve školce i na základce, spolužačky v roztomilých růžových sukničkách, zpívaly na školních besídkách něžné jemné písně a předváděly svá elegantní „padedé a demiplié“ naučená na hodinách baletu. Ode mě, by to nikdo nečekal, a tak jsem se do nacvičování zpěvu a tanečků nikdy nepřihlásila. Až jednoho dne! Osud tomu chtěl! Byla jsem nováčkem na druhém stupni základní školy, kam jsem musela přejít po ukončení čtvrté třídy. Měla jsem nové spolužáky, nové učitele, novou aktovku. Prostě na moji citlivou, jemnou dušičku to byl „masakr“! Zvenčí jsem na to nevypadala. Snažila jsem setu moji jemnost a citlivost maskovat. Bála jsem se totiž zranění na srdci. Škola byla obrovská. Chodby tam i zpět. Každé ráno jsem byla ráda, když jsem trefila do naší třídy. Na některé předměty jsme se museli stěhovat do jiných učeben.

Ten den jsme čekali na hodinu hudební výchovy v naší třídě. Asi minutu po zvonění přiběhla paní učitelka. „ Honem si vezmeme všechny věci a půjdeme!“ zavelela netrpělivým tónem. Já jako vzorná žačka jsem měla všechny věci připravené na lavici na hodinu, na rozdíl od ostatních. Takže všichni se zvedli a odešli. Než jsem naskládala vše do aktovky, celá třída zmizela i s paní učitelkou.

Vyběhla jsem ze třídy, ale nikde nikdo. Jen ty velké chodby tam a zpět a všude ticho. Chodila jsem pomalu od dveří ke dveřím a poslouchala, jestli neuslyším zpěv. Ale nikde nic. Můj počáteční optimismus, že svoje spolužáky rychle najdu, mě úplně opustil. Na školních chodbách jsem se nakonec zamotala tak, až jsem se úplně ztratila. Co teď? Zaklepala jsem na jednu ze tříd a opatrně se zeptala vyučujícího, kde je 5B? Poslal mě po chodbách, a já za chvíli stanula opět před naší třídou. Byla jsem zmatená, totálně zoufalá. Jako naschvál, jsem ani na chodbě nikoho nepotkala, koho bych požádala o pomoc.Seděla jsem na aktovce před třídou a koukala před sebe. Najednou se nad mou hlavou ozvalo: „Co tady děláš?“ Byla to naše třídní učitelka. Vysvětlila jsem jí, co se mi přihodilo. Chytla mě za ruku a odvedla do sborovny, kde jsme zjistili, že naše třída bude s největší pravděpodobností, v hudebně, která je ve druhém křídle budovy. Ochotně mě zavedla téměř před učebnu a opustila se slovy: „Utíkej, ať stihneš aspoň kousek hodiny. V tu chvíli ovšem začalo zvonit a já tušila velký průšvih.

Už jsem ani nešla dovnitř. Stála jsem jako přibitá na chodbě před hudebnou a čekala, co se bude dít. Nejdříve se vyřítili ven veselí spolužáci a prozpěvovali „ pásla ovečky v zeleném háječku“. Za chvíli se objevila paní učitelka. Stanuly jsme proti sobě tváří v tvář. Viděla mě poprvé v životě. Asi jsem se jí moc nelíbila a ani jsem nepůsobila moc důvěryhodně. Všimla jsem si, že je hodně nervní. Její víčka se přivírala a otvírala tak rychle, že jsem tento tik ve své vlastní nervozitě od ní pochytila. To jí rozzuřilo ještě víc. Dozvěděla jsem se, že jsem záškolák, člověk, který se zřejmě záměrně hudební výchově vyhýbá. Že si na mě příští hodinu posvítí, moji absenci bude řešit s třídní učitelkou a rodiči. Prý to bude dvojka z chování. Než jsem stačila říct něco na svoji obhajobu, významně naposledy zamrkala a odešla s trianglem v podpaží do kabinetu.

S pláčem jsem přišla domů. Doma se mě ptali, proč jsem něco neřekla? A já na to, že to nešlo. Druhý den se mi ani nechtělo jít do školy. Ale kupodivu se nic nedělo, naše třídní odjela na nějaké školení a „hudebku“ jsme měli až za týden. Během týdne jsem skoro zapomněla, co se stalo, ale až nadešla hudební výchova, celá jsem se roztřásla. Očekávala jsem příchod paní učitelky s velkým napětím. Minutku po zvonění se energicky otevřely dveře a v nich paní učitelka s magnetofonem v ruce. Krátce zamrkala a pokynula, abychom se posadili. Byla jsem jako na trní. A hned to přišlo!: „Máme tu nějakého hříšníka z minula! Vstaň!“ ostře mi pokynula. : „Tak nám zazpíváš stupnici!“ a chtěla přejít ke klavíru. Ovšem než k němu došla, tak jsem bez udání tónu vystřihla stupnici C dur a pro jistotu k tomu přidala i další oktávu. V tu chvílipaní učitelka zapomněla, že šla ke klavíru. S vykuleným výrazem se vydala zpět ke mně. Už jsem pomalu zaujímala obranou pozici, ve strachu, že jsem zase něco pokazila. Ale tentokrát bylo vše v pořádku, dokonce mi dovolila vysvětlit, proč jsem se ztratila. Za trest jsem musela chodit do školního sboru, který sama vedla. Toho jsem však nikdy nelitovala. Vlastně to bylo poprvé v životě, co jsem takto veřejně sama musela zazpívat. Poprvé mi zpěv pomohl.

Až jsem přešla na gymnázium, už jsem nenechala nic náhodě a záhy po začátku školního roku absolvovala nábor nových členů do školního sboru. Byl to soubor s velkou tradicí i úspěchy a paní profesorka na něj byla patřičně hrdá. Vedla ho přísně a spravedlivě. Často musela řešit potíže s mutujícími chlapci, kteří potom zpívali jenom bas a dělali blmbambam, blmbambam. Jezdili jsme na různé festivaly, paní profesorka nás doprovázela na klavír a často s námi jezdil velice vyhlášený a vážený pan dirigent. Celková atmosféra ve sboru byla daleko uvolněnější a veselejší než na základní škole. Paní profesorka byla dokonce tak hodná, že zkoušky školního sboru svolávala zásadně vždy na nejobávanější hodiny, jako byla matika a fyzika, dle našeho rozvrhu.

Já ovšem nikdy nezapomenu na zájezd na festival školních sborů do Bratislavy. Byli jsme vzorně připraveni panem dirigentem, a k naší velké radosti ten den omluveni z vyučování. Sraz byl před školou s malým předstihem. Svačiny jsme měli mít s sebou na celý den. Pomalu jsme se začali scházet a čekat na náš autobus. Pan dirigent distingovaně probíral stupnice s paní profesorkou. Ovšem v okamžiku, kdy se dostavily na sraz starší členky sboru, které byly již plnoleté, pan dirigent velice rychle opustil paní profesorku a nenápadně se přesunul mezi starší sboristky. Všimly jsme si s kamarádkou, že ochutnávají tekutou část svačiny, se slovy, že musí „vypálit červa“. Paní profesorka, žijící výhradně ve svém hudebním světě, si toho vůbec nevšimla. Dostavili se také starší mutující chlapci, působící ve sboru basovou sekci, a měli s sebou kytaru. Přidali se do hloučku k děvčatům a panu dirigentovi. Za chvíli jsme se nalodili do autobusu a odjeli směr Bratislava. Dostali jsme pokyn, že nemáme pít studené nápoje, jíst zmrzlinu a chlapci vzadu s kytarou nemají řvát, jinak nevydají ani hlásku. Po cestě je paní profesorka ještě několikrát napomínala. Cesta ubíhala, a my jsme přijeli do Bratislavy právě včas na zvukovou zkoušku. Členové zadní části autobusu byli hojně rozjařeni, ale zvukovka proběhla dobře. V programu festivalu jsme byli zařazeni zhruba uprostřed, a tak jsme dostali rozchod, abychom se mohli projít po městě. Dirigent se staršími sboristkami zmizeli jako první. My jsme s kamarádkou prošmejdily pár obchodů a pomalu se vracely ke kulturnímu domu. V jeho sousedství byl malý snack bar. Měly jsme ještě dost času, tak jsme si do baru zašli na Coca Colu. Vešly jsme, a nevěřily vlastním očím. Náš pan dirigent se jen stěží držel na barové židličce, silně se opíraje o naše starší spolužačky. : „Holky co s ním?“ ptaly jsme se. „ No musíme ho dostat do kulturáku dřív, než nás uvidí paní profesorka.“ Jak nejrychleji to šlo, odvedly jsme pana dirigenta do šatny. Na čelo mu daly mokrý kapesník a přikázaly, aby se nehýbal a aby nemluvil. Paní profesorka se vrátila záhy, a s hrůzou se vrhla k dirigentovi. : „Co vám je kolego?“ Snažily jsme se odpovídat za něj. : „ Udělalo se mu špatně.“ Profesorka se nenechala odbýt. : „ Zvládnete to?“ Z hrdla pana dirigenta se vydralo odhodlané „JO“. My s děvčaty jsme ještě půl hodiny měnily mokré, studené kapesníčky na čele pana dirigenta a pak už přišel náš čas. Paní profesorka usedla za klavír, a my spořádaně nastoupili na pódium. Pan dirigent sebral všechny síly a nejistým krokem předstoupil před sbor. Bohužel, když rozpřáhl paže, aby nám pokynul, zradila ho koordinace, zavrávoral, ztratil pevnou půdu pod nohama a zmizel v publiku. Paní profesorka neváhala, rozhodně udala tón a my spustili: „ Sono so ave........“ , první dvě řady, za našeho hudebního doprovodu, sbíraly pana dirigenta a pak ho usadily v šatně. My jsme odzpívali i bez dirigenta a z ostudy jsme si mohli ušít kabát. Tenkrát to sice nebyla ostuda mezinárodní, protože jsme patřili do stejného státu. Ale stejně, stála za to! Chlapci a děvčata s kytarou, museli na cestě zpět uvolnit celé zadní sedadlo, kam byl uložen dirigent a paní profesorka osobně ho celou cestu hlídala. Kromě několika krátkých, neplánovaných zastávek jsme dorazili zpět domů. Výlet to byl vydařený, jen pana dirigenta už jsme nikdy neviděli. A já mohu poděkovat, za své „zlato v hrdle“, bez kterého bych tohle nikdy nezažila, a vy byste se se mnou nemohli zasmát.

Autor: Zuzana Zemanová | neděle 13.3.2016 18:24 | karma článku: 10.62 | přečteno: 233x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 6.88 | Přečteno: 94 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.47 | Přečteno: 197 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 197 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.96 | Přečteno: 129 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.09 | Přečteno: 191 | Diskuse
Počet článků 12 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 526

Šansonierka, textařka, skladatelka a muzikantka. Pojďte se se mnou ponořit do hlubokých vod emocí, vnitřního světa, hledat své já, svoji podstatu, své vnitřní dítě. www.zuzanazemanova.cz

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...