Světlo

Máme velikonoční týden. Čas, kdy staré odchází, aby se zrodilo nové. Snad právě proto jsou pro mě Velikonoce duchovně velice náročným obdobím. Každý rok je prožívám, dalo by se říct, bolestně. Znamenají pro mě jakousi duchovní očistu. Jsem člověk věřící. Rodiče mě vychovali v křesťanské víře. Pamatuji se, jak jsem se jako malé dítě, chodila s babičkou dívat do kostela na „boží hrob“. Ptala jsem se nechápavě, proč lidi zabili člověka? Babička mi na to řekla, že to tak muselo být, abychom byli všichni zachráněni. Ať se prý nebojím, že za tři dny se stane zázrak a Ježíšek vstane z mrtvých. Na zázrak jsem se moc těšila. Hlavně na to, že už Ježíšek nebude ležet v tom hrobě, že upečeme beránka a už bude svítit sluníčko. A bude ho hodně toho sluníčka. Bude zářit, až budeme mhouřit oči. Prostě po tmě a zimě, přijde teplo a světlo.

 Světlo

     Já ho jednou opravdu viděla! Bylo mě tenkrát pět roků. Jednoho únorového dne, mě babička, ostatně jako každý jiný den, zavedla do mateřské školky.Ten den jsem se nemohla dočkat, měli jsme jít s paní učitelkou sáňkovat. Milovala jsem sáňkování! Když vítr hvízdá okolo uší a kolem dokola je všechno rozmazané.Měla jsem červené oteplovačky, které mně šila maminka a rukavičky provlečené bundou, přivázané na gumičce, abych je neztratila. Čepici s velkou bambulí a boty do sněhu. Na provázku jsem si vezla sáňky. Pyšně jsem si vykračovala!

    Po dopolední svačince jsme se šli všichni připravit do šatny. Oblékli jsme se za pomoci paní učitelky a vyšli ven, na školní zahradu. Každý jsme dostali od paní učitelky svůj „dopravní prostředek“, byli jsme rozděleni do skupinek, a ti co neměli na čem jezdit, byli přiřazeni do skupinky. Jezdila jsem se dvěma chlapci. Toníkem a Radkem. Zahrada byla z kopečka, takže to pěkně svištělo! Mohli jsme křičet a smát se, protože nás od ulice oddělovala hradba stromů, a my jsme nikoho nerušili.

Kopeček už byl pěkně uježděný. Klukům se moc líbily moje sáňky. Jedna jízda, druhá jízda……… Byla to paráda! Odrazit se a jedéééém! Najednou prásk! Pamatuji si poslední vteřinu – pohled na zelenohnědý kmen stromu. Potom tma, ticho a hvězdičky jako v „Jen počkej zajíci“. Vím, že jsem se tomu uvnitř sebe moc smála. Ještě na chvíli jsem procitla. To když mě nesli do sanitky. Zkusila jsem zavolat babičku, ale nešlo to. Pak mě pojmul konejšivý klid a mír. A také neuvěřitelné ticho. Kde já jsem jen to ticho slyšela? Dlouho jsem si užívala tento krásný pocit, ale potom přišlo něco, co bylo ještě lepší, moc se mi to líbilo! Nejdříve celé mé tělo opředlo příjemné teplo. Rozeznávala jsem najednou obrysy. Myslela jsem si, že se probouzím. Já se skutečně probouzela, ale do jiného světa! Byl mě tak příjemný, a tak dobře známý. Nacházela jsem se v jakémsi útlém a tmavém prostoru, ale ten měl východ a tam………zářilo světlo. Nebylo to slunce, bylo to světlo, které mě silně přitahovalo.

V tu chvíli, když jsem se už chtěla vydat za tím zářivým zdrojem, jsem zaslechla nějaké pošklebky, posměch a najednou mě něco začalo silně píchat na těle. Vchod tmavé místnosti se uzavřel. Ocitla jsem se v absolutní tmě. Moc jsem se bála. Začala jsem plakat. Pošklebky i silné píchání po těle nepřestávalo, ba naopak. Rozeznávala jsem obrysy. Viděla jsem najednou bílou kovovou konstrukci nemocniční postele a obrys postavy. Ta postava se mi smála. Držela v ruce něco špičatého a sem tam mě bodla. Byla jsem zpět. Zpět z nebývalého výletu.

    Ten kdo mě píchal do těla, byla malá holka. Moje „spolu pacientka“. Později jsem se dozvěděla, že jsem měla poraněnou spodinu lebeční, přeražený nos, otřes mozku. Pochopila jsem, že mě to teplo a světlo nechalo zatím tady, na tomto světě. Dnes už také vím, že Ježíškovi v hrobě, smutno určitě nebylo, nebyl tam totiž sám.

Od té doby mi světlo zůstalo v srdci. Kousek jsem si ho tenkrát uždíbla. Vím, že je jedno, v co člověk věří, klidně třeba v přírodu nebo v lásku nebo……..prostě v cokoliv. Světlo je obsaženo totiž ve všem. Důležité ale je, v něco věřit. Jinak to světlo k sobě nepřivoláme a nepocítíme na vlastní kůži. Před několika lety se odebrali někteří mí blízcí na cestu za světlem. Já jim na cestu napsala píseň „Píseň o duši“. Najděte v srdci svém víru a mějte hezké Velikonoce.