O hledání

Každému z nás v životě něco chybí. Někteří, hledají celý život svého partnera, druzí se zase celý život stěhují, jiní hledají svoji ideální hmotnost. Nic si z toho nedělejte! Já také hledám! Hledám svoje povolání. Obor, kam bych prostě patřila. Cesta je to krkolomná a někdy i úsměvná. Tak jestli patříte mezi hledače, pak se určitě začtěte! Nejste v tom sami!

O hledání

     Na základní škole jsem byla premiantkou třídy. Prostě jsem měla od první až do osmé, samé jedničky. Brrrrr! To zní až nepříjemně! Ale je to tak. Když se začalo rozhodovat, kam po základní škole, ti, co nosili domů čtyřky, měli jasno. Přihlásili se prostě na některý učební obor.

  Co však s takovou premiantkou třídy? Hodně se toho ode mě očekávalo. Jak rodiče, tak škola, vkládali mnoho do mé „geniality“. Můj praděda byl řezník a obchodník s masem a děda chirurg. Od čtvrté třídy mě tedy babička, vdova po mém zesnulém dědovi chirurgovi, připravovala na kariéru lékařky. Na zahrádce jsem již od útlého dětství pitvala žížaly, zkoumala účinky kyseliny mravenčí na lidské tělo tím, že jsem mravence strkala babičce za krk a očekávala reakci. Ta samozřejmě přišla, ale v jiné formě, než bych si představovala. Poté, co mravenec položil život za vědu, já okusila pádnost babiččiny dlaně na mém pozadí.

Na konci osmé třídy padlo u nás doma rozhodnutí, že půjdu studovat na gymnázium a odtud vede přímá cesta na medicínu. Vše bylo jasné a dopředu přesně naplánované. Jen paní učitelka, která byla v té době na základce výchovnou poradkyní, se malinko snažila tatínkovi a babičce zkřížit plány, když vymlouvala otci volbu studia na gymnáziu. Marně vysvětlovala, že matematika na gymplu bude můj hrob, a že mezi mé největší úspěchy na základní škole patří zpěv ve sboru, modelování ve výtvarné výchově a účinkování v pásmech věnovaných dnům: „ O zemi kde zítra již znamená včera“. Tudíž doporučuje nějakou uměleckou školu, nejlépe konzervatoř. Nechtějte vědět, co si tatínek o paní učitelce myslel. Já s maminkou jsme zaujímaly poněkud liberálnější postoj, ale vlastně jsme vůbec nebyly puštěny ke slovu.

Na gymnázium jsem byla přijata bez přijímacích zkoušek. Kromě samých jedniček, jsem se umístila druhá v krajském kole Ruské olympiády a čtvrtá na Chemické olympiádě. No prostě si ústav, do kterého jsem se přihlásila, nedokázal představit, že by o mě jako o studentku přišel, a já studovala někde jinde. Pak ovšem přišlo to, co předpovídala výchovná poradkyně. Matematika se stala moji noční můrou, ve fyzice při odvozování vzorce na amplitudu vlnění se fyzikář rozčílil tak, že se mě ptal: „ Proboha jak jste se sem dostala!?“ Já nesměle špitla, že bez přijímacích zkoušek a dalších pět minut jsme křísili fyzikáře a já šla s „ koulí „ domů. Díky své sveřeposti, a těžkému psychickému nátlaku ze strany otce, jsem to dotáhla až do třetího ročníku. V tu dobu idea, že ze mě bude paní doktorka, tatínka stále nepřecházela. Jednoho dne nám ve škole nabídli možnost studia v tehdejším SSSR. Ruštinu, češtinu a biologii jsem měla vždy za jedna, a tak jsem neváhala a přihlásila se na obor plemenářství koní. Bylo to pro mě východisko jak se vyhnout medicíně a přísnému dozoru otce. Počet uchazečů byl velký a z celé republiky brali na tento obor jen tři studenty. Šance na přijetí byla mizivá. Navíc rodiče nebyli nikdy držiteli žádného „prospěšného“ členství v nějaké straně. Pak jednoho dne přišel dopis. Světe, div se! Přijali mě!Čtvrtý ročník byl tedy úžasný, odjela jsem do dalekého města, na jiné gymnázium, kde byla tzv. přípravka na studium v zahraničí. Bydleli jsme na internátě. A já byla najednou svobodná. Měla jsem úžasné spolužáky, kteří zůstali dodnes mými dobrými kamarády. Paradox byl, že se mi zlepšil i prospěch. Přijímací zkoušky na zahraniční vysokou školu jsme dělali ještě před maturitou, daleko dříve, než se dělali přijímací zkoušky u nás. Celá třída odjela do Prahy.

Nebyl to pro mě zrovna šťastný den. Na školu do zahraničí jsem se nedostala.

Celkem lehce jsem odmaturovala, a abych si to pořádně užila, musela jsem složit znovu přijímací zkoušku, tentokrát na tuzemskou vysokou školu. Jedno vítězství jsem ale na svém kontě měla. Už jsem se nemusela hlásit na medicínu. Hlásila jsem se na obor zootechnika, na zemědělskou školu.Přijímačky jsem udělala, ale opět mě nevzali. To ovšem tatínkovi nestačilo. Božství už tenkrát dosti výrazně dávalo najevo, že tudy cesta nevede, ale mého otce nemohlo nic zastavit. Abych ukázala zájem o obor, tak jsem se stala ošetřovatelkou skotu. Měla jsem „pod sebou“ 45 dojnic, které každý den o půl třetí ráno na mě netrpělivě čekaly s plnými vemeny. Zatím tatínek leštil kliky, a hledal všemožné známosti, jen aby mě dostal na školu. Nakonec se to mému sveřepému otci povedlo. Jedinou radost jsem měla z toho, že se to povedlo ještě před začátkem zimy, takže nebudu při dojení mrznout.

  Sotva jsem ovšem začala studovat, přišla „sametová revoluce“. Ještě jsem stihla v chemických praktikách nechtěně přiotrávit pana docenta a při získávání řidičáku na traktor zablokovat rušnou křižovatku. Také jsemstačila zjistit, že na některé zkoušky se nemusím nijak zvlášť intelektuálně připravovat, neboť probíhají „ za zavřenými dveřmi“ přímo u některých pánů docentů v soukromí.

 Revoluce vše přerušila. Nastal totální chaos. Odjela jsem domů a už jsem se do školy nikdy nevrátila. Do revoluce nás učili, abychom byli skromní, pravdomluvní, a dobře uměli ruštinu.Obratem několika dní byla žádoucí pouze angličtina, byla nutná průbojnost až drzost. Jak to tak rychle změnit, mě ale nikdo neřekl. A tak jsem se stala hledačem! Vystřídala jsem nespočet oborů lidské činnosti. Přes poštovní manipulantku, fakturantku, mzdovou účetní a personalistku, obchodního zástupce, prodavačku, vyučila jsem se i kadeřnicí, pracovala jsem jako odborník IT……..Abych se nakonec, po mnoha letech, vrátila k oboru, který mě kdysi předurčila výchovná poradkyně na základní škole. Osud vše tak zamotal, že jsme v roce 2000 založili s manželem zájezdové divadlo. Skládala jsem písně, psala scénáře, zpívala, hrála na akordeon a kytaru. Projezdili jsme za dvanáct let celou republiku a odehráli asi 2500 představení. Dnes se věnuji svým šansonům a doufám, že v tomto oboru snad setrvám navždy.Hledání mě sice zabralo asi dvacet let života, ale ani na chvíli jsem nelitovala toho, co jsem se naučila. To mě už nikdy nikdo nevezme!