Dovolená - vstupenka do ráje

22. 04. 2016 8:18:51
Postupně jsem dostávala pokyny k sundání dalších a dalších vrstev svého ošacení. Muž se zatím za přepážkou oblékal, připínal šle a pochechtával se mému zoufalství. Až jsem skončila uprostřed davu pouze v podprsence.

Dovolená! Čas, kdy je nám DOVOLENO spát, jíst, bdít, zkrátka žít, kdy a jak chceme. Těchto dnů se každoročně nemohu dočkat. Jsou mezi námi i tací, kteří si ovšem i z těchto pár kýžených dní vytvoří drama hodné knižního zpracování. Nemusím chodit příliš daleko. Sama nahlédnu do „vlastních řad“! Za hluboké totality, kdy kromě pár destinací směrem na východ, praskala ve švech rekreační střediska ROH rozesetá po naší vlasti, se po návratu z dovolené předháněl jeden před druhým, kdo má intenzivnější opálení a tudíž, kdo měl lepší počasí. Nedej bože, když se objevil někdo, kdo navštívil bývalou Jugoslávii a po návratu pošramotil ega svých spolupracovníků nádherným oranžovohnědým zbarvením své kůže. O stres tak bylo ihned postaráno.

Naše rodina cestovala po naší vlasti, neboť jsme měli babičku. Babička se bála všech podvratných živlů, kteří by ji mohli eventuálně přepadnout, v době naší nepřítomnosti. Proto všechny dovolené trávila s námi. Tedy se mnou a mými rodiči. Byla to prvorepubliková dáma, nosící roztodivné klobouky, slunečník a bílé rukavičky. Vším moderním velice výrazně pohrdala a dávala to svému okolí patřičně najevo. Nezapomenu na pobyt u jednoho jihočeského rybníka. Už jenom přítomnost hmyzu a žab babičku značně zneklidňovala. Jednoho dne bylo nebe jako vymetené, už od božího rána, teplota vzduchu rychle stoupala, a my se vydali na travnatou pláž k rybníku. Tatínek ten rok přivezl ze své zahraniční služební cesty velký nafukovací člun. Říkal, že je námořní a jen tak se nepotopí, protože má tři vzduchové komory. Babička musela mít veškerý komfort i u rybníka, a tak značně obtěžkáni zavazadly, jsme všichni dorazili na pláž. Opravdu jsme budili pozornost. Babička si rozložila rozkládací židličku a k ní přivázala provázkem slunečník. Na hlavě měla klobouk, který by ocenil i Karel Hynek Mácha. Potom se usadila a energicky komentovala veškeré naše počínání. Ještě než jsme stačili rozložit deku a postavit na ni přepravku se svačinou, měli jsme všichni hlad. Když jsme vytáhli usmaženého králíka, chléb a domácí okurky, začali se ohlížet i lidé, ležící na vzdálenějších dekách. Naší svačiny si bohužel všiml i místní hmyz a já, zběsile prchající před vosou, jsem paní na vedlejší osušce povalila láhev s pitím. Poté, co jsme dojedli, se všem našim sousedům, očividně ulevilo. Ale jenom na chvíli! Po krátkém odpočinku začal tatínek malým šlapadlem nafukovat námořní člun. Zbrocen potem a neustále opakující větu, že člun je námořní, neustával šlapat vzduch do všech tří komor. Lidé ležící v druhé části pláže, za živým plotem, viděli z mého otce jen horní polovinu těla. A tak neznaje smysl jeho počínání, obdivovali jeho sportovní výkon. Asi po hodince byl člun připraven k vyplutí. Spustili jsme opatrně člun na vodu, maminka člun přidržela, nalodil se tatínek a chopil se pádel, potom jsem nastoupila já, maminka člun mírně postrčila kupředu a přiskočila za námi. Brázdili jsme žabinec a bylo to žúžo až do chvíle, než se babička na břehu pod slunečníkem probudila, a zjistila, že jsme ji nechali samotnou na břehu. Postavila se, a za dosti hlasitého projevu začala mávat slunečníkem a přivolávat naši loď. Tím ovšem vzbudila všechny okolní sousedy, oddávající se sladkému spánku na dece. Tatínek rychle připlul ke břehu. Babička vyslovila přání, že by se také ráda svezla. Uvolnily jsme ji tedy s maminkou místo. Babička, zachovávající všechny znaky dámy, ladně nasedla do člunu i v klobouku, se slunečníkem a v bílých balonových šortkách. My s maminkou mávaly, člun se vzdaloval a babička na něm vypadala jako postava z knih Boženy Němcové. Na dece jsme si chvíli odpočinuly, když jsme si všimly, že se naše loď začíná přibližovat ke břehu. Babička měla spokojený výraz, ale již se plavby nabažila a chtěla vystoupit na břeh. Tatínek tedy připlul co nejblíže. Už z dálky babička volala, že jí není třeba pomáhat, že vystoupí sama. Zůstaly jsme s maminkou sedět na břehu a celý výjev sledovaly z bezpečí. Babička se opatrně zvedla ze sedátka, jednou rukou se chytla okraje člunu a v druhé držela rozevřený slunečník. Jednu nožku ladně smočila ve vodě..........jenže ouha! Tatínek špatně odhadl vzdálenost od břehu a zakotvil ve vodách, kde babička nedosáhla nohou na dno. Chybička se vloudila! Babička ve snaze zachovat ladnost pohybu, ztratila rovnováhu. Její bělostné oblečení se v mžiku začalo nořit do zeleného žabince. Pak se stal ovšem zázrak. Balonové šortky se vzedmuly a staly se babičce oporou. Zůstala tak plovat na hladině a připomínala labuť. Slunečník sloužil jako plachta a babička tak zachráněna doplachtila až ke břehu. Slova vyřčená na adresu otce byla velice jadrná.

Myslela jsem si, že mě v dnešní moderní době takové zážitky již nemohou potkat. Již se nenatíráme na pláži Indulonou, abychom se více opálili, nýbrž krémem s faktorem 50, abychom nedostali rakovinu kůže, smaženého králíka už na pláž nenosíme, vždyť máme všude luxusní stánky s ještě luxusnějším občerstvením. A přesto jsem neušla nebývalému zážitku.

Se svým mužem a dětmi jsme většinou trávili dovolené na chalupě mých rodičů a bylo to moc fajn. Jezdili jsme na kole, sbírali houby, chodili k vodě. Zajeli jsme občas i do Chorvatska autokarem se zájezdem. Tím ovšem veškeré cestování končilo. Jednoho dne to ale přišlo! Naši kluci už byli velcí a my jsme byli s manželem obdarováni naší rodinou! Dostali jsme luxusní pobyt v Andalusii, samozřejmě letecky z Prahy. Bylo to velké překvapení. Muž letěl jednou v životě jako dítě do Bulharska a já ještě nikdy. Přípravy byly veliké. Pak přišel ten den! Už cesta vlakem „Maďarskou střelou“ byla zajímavá. Ten den jeli do Prahy snad všichni studenti z Budapešti. S velkými kufry jsme vyloženě překáželi. Problém byl i s dorozumíváním. Nakonec jsme přežili a jakousi letištní hromadnou dopravou jsme se dostali z nádraží až na letiště Václava Havla. Celou cestu jsme sice stáli na jedné noze, ale oba s mužem navštěvujeme posilovnu, takže jsme trénovaní. Na letišti jsme se ocitli tedy prakticky poprvé. Měli jsme letět první třídou, k tomu ještě přináležel pobyt ve VIP salonku, kde jsme mohli čekat na náš let. Šťastně jsme našli frontu na odbavení našeho letu a zařadili se. U přepážky nám paní olepila kufry a poradila, kam máme jít k osobní prohlídce. V tu chvíli jsem přece jenom lehce znejistěla. Když jsem uviděla rám, kterým musím projít a za ním pracovníky ochranky v bílých gumových rukavičkách udělalo se mi mdlo. Dostali jsme pokyny: „Sundat hodinky! Sundat řetízky!“....já zatím horečnatě přemýšlela, jestli mě bude „ošmatávat“ ten chlap nebo ta ženská? Jen jsem si povzdechla: „Zlatá chalupa!“ Můj muž šel jako průzkumník první na řadu. Sundal ze sebe vše, co šlo a co myslíte? Pískal! Rázem jsem měla pocit, že jsem se ocitla v akčním filmu. Mého muže řádně prohmatali a poručili sundat boty. Znovu prošel rámem a opět pískal! Začal se stávat podezřelým a já mezi tím ztrácela barvu. Po krátkém vyšetřovacím rozhovoru a chvíli prohmatávání našli pracovníci ochranky „nepřítele“, Byly to šle, bez kterých by manželovi nedržely kalhoty. Trošku zbledl, když mu poručili šle odstranit. Pokusil se vysvětlit, že dojde k mezinárodnímu odhalení jeho pozadí, ale nikoho tato hrozba nezajímala. Nakonec prošel kontrolou bos, s kalhotami na půl žerdi a pošramoceným sebevědomím. To už jsem se ale smála, protože nic jiného se v té chvíli nedalo dělat. Smích mě ovšem rychle přešel. Pískala jsem též, i po sundání obuvi a nechutném oplácávání gumovými rukavicemi po těle. Co teď? Všichni přemýšleli, proč pískám? Postupně jsem dostávala pokyny k sundání dalších a dalších vrstev svého ošacení. Muž se zatím za přepážkou oblékal, připínal šle a pochechtával se mému zoufalství. Až jsem skončila uprostřed davu pouze v podprsence, přišlo se na to, že mám typ spodního prádla s tak zvanou kosticí. Ta je z kovu a píská!

Po tomto zážitku se salonek VIP opravdu hodil. S palubními lístky a vytřeštěným pohledem jsme vešli a slušně pozdravili. Milá paní nás uvítala se slovy, že vše je pro nás k dispozici, veškeré občerstvení, za oknem prý uvidíme startovat letadla a když se dozvěděla, že letím poprvé ochotně „bouchla“ šampaňské. S myšlenkou, že je to možná má poslední sklenka jsem si ráda dala. Za oknem jsem poprvé na vlastní oči uviděla startovat letadlo a hned jsem si již bez pobízení nalila druhou skleničku. Mezi tím můj muž objevil pestrou nabídku skotských i irských whisky a počal ochutnávat. Letadlo mělo naštěstí jen hodinu zpoždění. Nevím, jak by to s námi dopadlo, kdyby zpoždění bylo delší. Musím přiznat, že všechno to utrpení stálo za to, protože start letadla byl úchvatný. Kvůli tomu jedinečnému okamžiku, kdy se člověk vznese do oblak, bych podstoupila cokoliv. Tak ať se vám letos dovolená vydaří! A kdo poletíte, tak šťastný let!

Autor: Zuzana Zemanová | pátek 22.4.2016 8:18 | karma článku: 21.30 | přečteno: 785x

Další články blogera

Zuzana Zemanová

Touha

Jaká síla nás neustále pohání kupředu? V každém případě musí být obrovská. Způsobuje, že chceme! Chceme žít, chceme být šťastní, chceme být milováni, chceme umět jezdit na kole.......

26.7.2016 v 11:10 | Karma článku: 11.58 | Přečteno: 142 |

Zuzana Zemanová

Nahoru a dolů

Žádný jiný směr, jiný pohyb, jen ten nahoru a dolů. V té chvíli jsem netušila, že to takto v životě chodí s železnou pravidelností.

17.5.2016 v 11:00 | Karma článku: 12.24 | Přečteno: 249 |

Zuzana Zemanová

Oblečte se, ať vás slyší !

Pochopila jsem za nějaký čas, že nejde jenom o to, navléci se do jiných hadrů a začít v nich chodit. Jak jsem měnila způsob oblékání, začal se měnit svět okolo mě.

4.5.2016 v 10:46 | Karma článku: 17.52 | Přečteno: 805 |

Další články z rubriky Osobní

Vlasta Fišrová

Pocta mým spřízněným duším

Díky spřízněným duším si dovedu lépe uvědomovat sebe samou. Své vlastní božství. A šířit lásku. Lásku, která prostupuje vše. Hladí, boří bariéry, uzdravuje. Jak je třeba. Je to tak mocná síla...poslyšte příběh ze života.

15.12.2018 v 11:51 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 11 | Diskuse

Adam Chadima

Jak a proč jsem napsal Step 1 USMLE (nostrifikační zkoušku nutnou pro práci lékaře v USA)

Následující text je určen především (ale nejen) pro studenty a lékaře, kteří se rozhodnou tento test také absolvovat, přičemž může zároveň posloužit jako návod či inspirace, jak postupovat v přípravě a na co je potřeba se zaměřit.

15.12.2018 v 0:14 | Karma článku: 12.78 | Přečteno: 324 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Respekt k přikázání

Byl pátek a začínala sobota. Ženy, které šly s Ježíšem z Galileje, šly za ním; viděly hrob i to, jak bylo tělo pochováno. Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje. Ale v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid.

14.12.2018 v 21:31 | Karma článku: 12.02 | Přečteno: 123 | Diskuse

Anna Novacek

To si Bertík nezasloužil

Po mnoha letech jsem se rozhodla prodat své milované staré autíčko. Kdybych tušila, jaké problémy mě kvůli pár tisícovkám čekají, raději bych v něm jezdila do doby, než se úplně rozpadne.

14.12.2018 v 13:20 | Karma článku: 16.54 | Přečteno: 718 | Diskuse

Jana Aulehlová

Štědrovečerní menu pro psa a na co si dát pozor

O Štědrém dnu se lidé snaží dodržovat různé tradice, a také je to jedinečná příležitost k porušování zaběhnutých pravidel a zvyklostí. Neznalost nikoho neomlouvá a svému chlupatému kamarádovi můžete i hodně ublížit.

14.12.2018 v 12:11 | Karma článku: 10.79 | Přečteno: 259 | Diskuse
Počet článků 12 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 515

Šansonierka, textařka, skladatelka a muzikantka. Pojďte se se mnou ponořit do hlubokých vod emocí, vnitřního světa, hledat své já, svoji podstatu, své vnitřní dítě. www.zuzanazemanova.cz

Najdete na iDNES.cz